Novinky
|
Můj velký lovTo se vám, lidem, těžko vysvětluje. Běžíte si po polní cestě, po očku hlídáte svého dvojnožce, aby se neztratil a čucháte a značkujete, protože na poli je toho ke značkování a čuchání spousta. A najednou se to stane! Z jakési brázdy vylítne zajíc. Utíká a kličkuje a vy najednou s úžasem zjišťujete, že utíkáte za ním. Jak říkám, těžko se to vysvětluje. Ale prostě běžíte za ním, nohy se vám míhají (jen ten kabát, do kterýho mě panička navlíkla se trochu plete) a je to vlastně čistá radost. Popravdě řečeno, stále jsem neměl jasno v tom, co budu dělat až ho chytím, ale problémy se řeší až když nastanou. Kdesi v dálce za vámi cosi pořvává dvounožec, ale to je nepodstatné. Vítr sviští kolem uší a zajíc kličkuje a... Zajíci jsou pitomá stvoření. Stejně jako ovce a výrobci vodítek. Takový zajíc toho má v hlavě míň než negramot v čtenářským deníku, ale pokud už se mu tam něco zrodí, tak to duní. Tenhle dostal nápad, že si bude hrát na hrdinu. Uprostřed běhu se najednou zarazil, čapnul si na zadek a začal máchat těma jeho horníma pastelkama. Skoro jsem do něj narazil, protože v tom překvapení jsem zapomněl brzdit. A taky jsem si najednou uvědomil, že je asi o dvě hlavy vyšší než já. Zastavil jsem a začal mu nadávat. Co se má zajíc stavět na odpor. V každé psí škole se učí: zajíc = zbabělec. Naštěstí jsem si v tu chvíli uvědomil, že jsem poslušný pes, řekl jsem zajícovi, že má štěstí a že příště už tak shovívavý nebudu a vyrazil k dvounožcovi. Dostal jsem přednášku na téma poslouchání pána a dál se věnoval oblíbeným činostem; čuchání a kličkování. Nevím, jak je to zařízený u vás dvounožců, ale u nás je to o zdraví, když zbabělec dostane odvahu.
|
|||