Úvod : Novinky : Psi/Feny : Štěňátka : Odchovy SM : Galerie : Články : Curriculum : Koláže : Kontakt

Curriculum vitae chovu

V pohádkách se často vyskytuje věta: "Kde se vzal, tu se vzal". Chtěli bychom vám říct, že to nebylo tak jednoduché, ale ani zase tak složité. Prostě jednoho dne nám umřela naše poslední fenečka, krásná rozčepýřená Ťapinka. Jáje bylo 8 roků, a slzy nebraly konce. Vzpoměla jsem si na svůj dávný sen - na krysaříka, kterého jsem jako malá měla. Chodívali jsme kolem domku v Živanicích, kde nás vždy vítali krysaříci. Měli je, co mi paměť sahá, a to tady bydlíme 42 roků. Zašly jsme tam s Jájou a měly štěstí. Právě měli štěňátka, pejska a fenečku. Domů jsme už bez fenečky neodešly.

Někdy se přihodí, že si koupíte pejska a zjistíte, že nechápete, jak jste bez něho mohli existovat. Naše Polynka to neměla jednoduché jenom chviličku, a to byl moment manželova překvapení, kdy jsme ji s Jájou domů přinesly. Do té doby jsme měli jen "bouďáky" pochybných existencí, ale i tak to byl pro nás přínos. Protože bouďáci byli tam, kde mají podle uvažování mého manžela patřit - u boudy, tak ho tohle prťavé stvoření překvapilo, že se zmohl jen na teatrální výkřik: "Tak tohle do baráku jen přes moji mrtvolu!!!"

Od té doby by byl mrtvý už nejmíň 30x. Faktem je, že u nás, což je přez dvacet roků, celý barák patří krysaříkům, a my jsme jejich služebníci. Jsme trpěni v posteli, smíme jim dělat pomyšlení v podobě dobrůtek, neustálého chování v náručích.

První fenečka byla tedy Polynka. Narodila se někdy v lednu 1989 pejskovi Filípkovi /1,60 kg/, který byl žlutý a čžl fenečce Polynce /2,00kg/. Přišlo mi správné, že štěňátko pojmenujeme po mámě. Byl to drobínek, asi 60 dkg malý, který musel dělat stojku, když slézal z nepatrného vyvýšení zápraží na travičku. Ještě chvilinku vždycky ťapala jen po předních, než si uvědomila, kde má druhou půlku tělíčka. V té době jsme neměli žádný fotoaparát, tak máme uloženou Polynku jen tak v hlavě.

V roce 1992 se narodila Polynce první štěňátka. Vybrali jsme jí ženicha červeného jako cihla - Toníčka, tehdy hlavně proto, že jsme žádného jiného pejska sehnat nemohli a tento se nám líbil. Byl stejně velký jako Polynka /3.00kg/, a nad barvou jsme tehdy nijak neuvažovali. Ukázalo se to ale později jako dobrá volba, i když to při prvním vrhu moc nevypadalo. Z pěti štěňátek měla dvě fontanely. Ostatní tři - dva pejsci - Ben a Bumla, a fenka Beky byli dlouhověcí, kluci se dožili téměř 15ti let a Beky o něco méně. Ta dala základ našim šesti generacím, a teď už u Pavlínky Cmíralové je v potomcích hnědého Nugátka sedmá generace. Prapravnučka Beky - Šerinka byla vzata do registru. Na Bumlovi jsme nikdy nechovali, protože vlivem mléčných kašiček, a též genů, které se pak už nikdy tak neprojevily, dosáhl 8 kg. Beky byla standartní krysařík ke třem kilům, a v jejím následném rodu se nikdy žádní obři už nevyskytli.

V pravo na kraji je černá Bekynka, pokračovatelka Polynek a praprababička registrované Šerinky. Druhý z prava je obr Bumla. Na třetím Bíďovi je jasně vidět na očičkách přítomnost dvou fontanel. Čtvrtá Baruška mi spadla na hlavičku a oslepla, neboť i ona měla fontanelu. Při trhání zubů panem veterinárním lékařem, nepoznal ve dvou řadách zubů - mléčné, které nevypadly a trvalé narostly, a začal trhat ty trvalé, poznal svůj omyl, a doporučoval fenku utratit. Se zpřelámanými zuby by se jí asi těžko žilo. Připíchl jí uspávací prostředek a Barunka usnula navždy. To bylo moje první setkání se smrtí v našem chovu krysaříků. Na kraji vlevo je Beníček, který dal tušit, že v tomto chovu bude někdy čokoládově hnědá, neb z této zvláštní, člověk by řekl červené barvy, vylínal do čokoládově hnědé, bez znaků.

Toto je roční slepá Baruška, která musela pro chybu veterináře zemřít. Svou velkou vinu jsem měla já, protože mně upadla z náruče, sice z malé výšky, ale na beton. Krátce po nehodě jsme zjistili, že Baruška naráží do nábytku, a poznali jsme, že nevidí.

Jakmile Beky dorostla, nakryli jsme ji a ona porodila v roce 1995 paterčata. Mezi nimi byla pojmenována po slepé Barušce 1, Baruška 2. Ta vyniká úžasnou ochranitelskou povahou. Veškeré úkony při zabíjení drůbeže doprovází a pak mrtvé hlídá a pláče nad nimi. Stačí, že manžel začne brousit nůž, a Baruška s pláčem vyráží na dvůr a doprovází drůbež do kbelíku s horkou vodou. Tahle Baruška si oblíbila Jáju, a provázela ji celou pubertou. Dnes, když Jáju jen uvidí, hned chce od ní chovat. Miluje její děti. Je to prababička Nugátka a minulý týden jí bylo 14 roků.

Barušce 2 se v roce 2000 narodila Pepina. Její dcerou se pak roku 2005, v 5 generaci našich fen, stala Šerinka, s kterou jsem se rozhodli začít svůj "oficální" původový chov. Šerinka tak byla přijata do registru a dále její potmci již mají možnost zušlechťovat plemeno pražský krysařík. Vše o Šerinčiných potomcích naleznete dále ve štěňatech.

V lednu 1994 se narodila Donka. Její výkony ve vrzích štěňat byly obdivuhodné. Dávala velmi vyrovnané, zdravé vrhy. Rodila až po osmi štěňatech. Obdivuhodné na ní bylo i to, že v 15 a 1/2 letech byla zdravá, s nádhernýma čistýma očima, bez nejmenšího zákalu. Jestli slyšela není jisté, ale jako stará dáma měla na rozmary nárok. Byla to vyjímečná fenka, velmi dobré povahy. Ceníme si ji jako favoritku našeho chovu.

Měli jsme také Dončina bratříčka Dana, který odešel před rokem a půl, když zemřel Bumla. Ač ho Bumla celý život trápil, nepřežil po jeho smrti ani 14 dnů. I on měl úžasnou povahu. Také se stal otcem hnědé Mauny, a to zcela neplánovaně, když přišel pán, který chtěl nakrýt fenku. Po dvou měsících jsme se dozvěděli, že se fence narodila štěňata "divné" barvy. Po měsíci jsem se jela podívat na štěňátka a s úžasem jsem zjistila, že jsou hnědá. Do té doby jsme neměli povědomost, že takováto barva existuje, kromě Beníka, ale ten neměl pálení. Toto je tedy hnědá fenka Mauny. S Maunynkou přišla jedna velká výhoda - barva, a jedna velká nevýhoda postižení čéšky, což jsme do této doby neznali. Tady jsme udělali s manželem ústupek přírodě a odvážili jsme se na Mauny chovat.

Protože jsme chtěli Mauniny nožky pojistit kvalitním pejskem, zkusili jsme psa s PP. Jsme vděční, že to pro nás dotyčný chovatel udělal, poněvadž z Mauny se narodil pejsek velmi krásný. Nožky měl v pořádku. Postihl ho ale úraz na kolínku, dnes jako devítiletý děda chodí sice opatrně, ale bez kulhání. Ještě jeden úraz ho potkal, a to úraz očička, tak teď je to náš malej Žižka. Jeho povaha je kouzelná nicméně od úrazu očička je na sebe velmi opatrný, a my k němu musíme přistupovat také opatrně, aby byl připravený, a naši ruku viděl, než po něm sáhne. A tak je nám dopřáno vidět chov ze všech úhlů, se všemi potřebami našich svěřenců, které musíme citlivě vnímat. A to je Maunin syn Gimík. Narodil se v roce 2000. Měl v životě dost smůly na to, co pro nás znamenal. Chová v sobě barvy hnědou, žlutou a černou. Snad můj cit pro psa mi vždy říkal, že pěknějšího psa jsem neviděla. Ale žádný ze stvořeních světa není naprosto dokonalý.

Tady manžel drží dcery Donky Aničku a Kačku. Anička se narodila v roce 1995, zemřela v roce 2008. Měla celý život smůlu s očičkem. Když jí byly 4 roky, zapíchla se jí osina do rohovky. Léčil jí známý veterinární oftamolog MVDr. Jiří Beránek z Pardubic. Byla to moje první zkušenost se zdravotními problémy u pejsků. Celý život jí pak už očičko trápilo. V roce 2007 byla znovu na operaci v Hradci Králové, ale do půl roku po operaci začal na víčku růst nádor. Nedalo se s tím už nic dělat. Trápila se a my jsme měli tu povinnost, ukrátit ji trápení. Zemřela mi v náručí. Kačka se narodila v roce 1997. Celý život se pohybuje na hranici 2 kg, je to naše nejmenší fena, ale naprostý závislák. Celý život byla opravdu zdravá, ale teď na stará kolena má problém s mléčnou žlázou.

A tohle už je Kačenčina dcera Amálka. Je to naše vítací hlídací zlatíčko, který každý pozná a pamatuje si ji podle jejího typického "aaaaaaa". Ona totiž neštěká, ale vyluzuje zvuky, které nutí příchozí do úsměvu a když vyprovází návštěvu, mnohý si ji nahraje na mobil. Amálka je fenečka nám nadmíru milá. Než se narodila, přemýšlela jsem, kam s Kačenkou jet. Sáhla jsem po slavném pejskovi, a nespletla jsem se. Moje intuice mne zavedla tak daleko od domova, ale ani na chvíli jsem nezapochybovala, že dělám dobře.

Tak takto to u nás vypadalo pokaždé, když Amálka porodila. Měla mnohočetné porody, a také na to doplatila. Děloha byla tak namáhána přeplněním, že při poslední březosti před 5ti lety praskla. Amálka musela být vykastrovaná.

Toto je fenečka s pohnutým osudem, která zemřela koncem července roku 2009. Jmenovala se Anetka. V roce 1996 v létě přišel nějaký člověk a držel pod paží rok a půl starou fenku krysaříka. Podával nám ji a říkal, že ho posílá náš veterinář, že se fenky ujmeme. Nechápala jsem, ale po jehoujištění, že jestli si ji nevezmeme, tak jí dá utratit, jsem fenečku vzala a snažila se jí to příkoří které ji potkalo vyrovnat. Prý je to strašné prase, neposlušná a štěkavá. Celý její život jsem nemohla pochopit, čím se tak moc znelíbila "páníčkům". Ještě teď ji prosím aby mi odpustila to, co se mi snad nepovedlo v jejím životě napravit. Od mala měla problémy s kýlou, a teď ke stáru už ji měla dva roky, ale pro její stáří už ji nikdo nechtěl operovat. Tři dny před smrtí začala pokašlávat, zřejmě srdíčko. Poslední den jsem ji prochovala, a volala doktorovi, aby ji přijel utratit. Než našel žílu, aby ji uspal, zemřela ve věku 14 a půl roku. Snad jsme jí pomohli opravit názor na lidi.

************************************ ************************************

Dne 4.12.2009 nám odešla naše nejstarší fenečka Donka ve věku 16 let. Na fotografii je jen pár minut před smrtí. Tři dny nazpátek, začala chodit s hlavičkou na stranu, tak mne napadlo, že je to projev mrtvice. Delší dobu se jí zvětšoval nádor na mléčné žláze, a my s manželem jsme nechtěli dát Donku operovat kvůli věku. Poslední den byla velmi zmatená, neustále do něčeho narážela, zůstávala stát před většími překážkami, aniž by ji napadlo otočit se a odejít. Poznali jsme, že nastal den jejího odchodu. Ještě jsem ji naposledy vyfotografovala. Když přijel pan doktor, začala neskutečně plakat, sotvaže zahlédla reflektory jeho auta. Kde se bere v tom zvířátku to tušení konce, které ihned pochopí?? Pan doktor nám řekl, že jsme odhadli dobře její stav, že nádor vrůstal dovnitř, a že už byl nejvyšší čas se s Donynkou rozloučit. Moc to bolí, i když tady ťape ještě mnoho nožek - Donka je jen jedna.

Žádný život není jen sluncem zalitý pobyt na zemi. A tak přišel den 25.4.2010, kdy jsme se museli rozloučit s naší milovanou Baruškou. Její věk se blížil k patnáctému roku, a už dva měsíce jsem ji musela krmit z ruky a odnášet ven na vyvenčení. U Barušky jsem obdivovala její úžasný vztah s naší dcerou Jájou, se kterou prožívala její pubertu. Baruška měla to výsadní právo, že obývala s Jájou pokojíček. Dnes už je Jája 8 roků vdaná, a stále na ní Baruška velmi lpěla. Stejně tak milovala i její děti. Ještě minulou neděli přišla Baruška do kuchyně za Jájou, kam už možná rok nevstoupila. Snad cítila, že se musí s Jájou rozloučit. Za asistence našeho pana doktora odešla klidně, tak jak byl celý život. Žije ale dál ve vnučce Šerince a pravnoučkovi Nugátkovi, který jí jistě dělá radost svými úspěchy.

20.7.2010 přišel den, kdy jsme se museli rozloučit s Kačenkou. Nádory na mléčné žláze rostly a Kačenku značně vysilovaly. Její bojovnost za život ale neznala mezí. Krmila ty příživníky s takovou vervou, že žádnou příležitost k jídlu neminula. Proto se mi zdála tak neskutečně životná a já za její život bojovala. Edovi se už dávno zdálo to všechno, jako prohraný boj a navrhoval už před Vánoci Kačenku uspat. Stále jsem v ní viděla tu bojovnici, kterou ještě život těší. Ze soboty na neděli jsem ale nemohla spát, když jsem slyšela, jak Kačenka těžce dýchá. Rozhodla jsem se tedy zavolat pana doktora. Přijel a nejprve dal Kačence narkózu. Ač sama měla necelá 2 kg, dostala narkózu na 15 kg psa. Kačenka ne a ne usnout, stále ještě o život bojovala. Dostala druhou inijekci narkózy do žíly a konečně se zklidnila. Pak už jen dostala inijekci poslední. Každé zvířátko umírá specificky, jedno tuší a hlasitě protestuje, Kačenka se nerada se životem loučila, ale dělala to mlčky. Dala nám v životě hodně, jsme jí za mnohé vděční. Pan doktor řekl, že už jí je dobře na druhém břehu. Dožila se 14 let.

15.11.2010 - Maunynka už není. Její hrobeček prodloužil řadu "postýlek k věčnému spánku" na zahradě u jabloní. Pan doktor před uspáním ještě prohlédl stetoskopem srdíčko a zjistil, že šelest je opravdu vážný. Byl to tedy důvod jí dát sbohem, aby mohla jít tam, kde jí bude lépe. Nožka s vysokým stupněm luxace už nechtěla sloužit, očka slepá, srdíčko nemocné, tak si zdůvodňuji, proč jsme ji propustili za horizont. Neměla ještě věk, kdy bychom to brali samozřejměji. Bylo jí teprve 12 a půl roku. Ráda se starala o štěňata ostatních feneček a dělal jim tetu. Její zdravotní stav se ale den ze dne horšil. Mauny, budeš nám chybět.